Puťák se 2 dětmi po hřebeni Krkonoš
Z touhy po dalším putování jsme si to s mužem a dětmi namířili do Krkonoš. Vzhledem k tomu, že byl konec října (roku 2021), naplánovali jsme ubytování na chatách. Museli jsme mít sice s sebou spacáky, protože se jednalo o noclehárny, ale stan a karimatky mohly zůstat doma. Podařilo se nám sbalit všechno a všechny do jedné krosny, jeden z nás tedy mohl nést pouze dcerku v nosítku, která ještě nechodila. Měla tou dobou 10 měsíců a v nosítku ještě krásně vydržela a dost přes den spala.
Tento puťák a trasu jsme tak trochu vyhráli, skoro bez plánování. Měli jsme jít s další rodinou, a ubytování obvolávala kamarádka. Nakonec s námi vyšel jen jejich tatínek se synem, druhá půlka jejich rodiny byla nemocná, no a nakonec i tato půlka to po první noci obrátila zpět, protože začali taky solidně kašlat. Zbyli jsme si tedy jenom my, s naplánovanou trasou i zamluveným ubytováním.
Trasa byla naplánovaná tak, aby to ušel 3,5letý syn na pohodu (jednotlivé mapky tě po kliknutí na ně zavedou na trasu na mapách.cz). A taky tak, abychom se nemuseli nikudy drápat nahoru nebo dolů, ale abychom si užili výhledy z hřebene.
1. den
...jsme dojeli z domu do Krkonoš a nechali jsme se vyvézt odpoledním autobusem ze Špindlu na hřeben na Špindlerovku. Na Moravské boudě jsme si dali večeři a na Petrovce jsme spali v noclehárně. Je naprosto luxusní a byli jsme v ní sami!
Neměli jsme s sebou žádnou pojistku v podobě croozeru, kdyby se syn seknul v dopředném pohybu, ale bylo to v klidu. Na Petrovce si děti dost vyhráli - jezdili tam po chodbách jako vlaky, dělali závory a hráli si na matracích. Večer opravdu hodně fučelo. Z okna jsem pozorovala světla čelovek dalších horalů, kteří procházeli kolem Petrovky a spali někde dál, nejspíš na divoko. No, asi s sebou neměli děti... a já jsem byla ráda, že jsme pěkně schovaní v teple.
2. den
... jsme přes hřeben došli na Martinovku, kde jsme si dali pozdní oběd a pak šli nádherným traverzem na Labskou boudu, kde jsme přespali do dalšího dne. No, větší romantika byla na Petrovce, ale díky bohu, že tady nějaká bouda je.
I když ráno pořád dost foukalo, vydali jsme se dál. Bylo nádherné počasí i když dost chladno. Syn tento den velmi mile překvapil, dokonce bych ten den mohla nazvat i celkem pohodovým :). Na Martinovce se tedy spíš povaloval a vypadalo to, že by spal, ale hned za ní jsme se kochali u pramínku a poté chytil tempo a šlapal po té krásné pěšince skoro bez přestání až na Labskou!
3. den
...jsme vyrazili přes Ambrožovu vyhlídku a Pančavské vodopády až na Medvědín, se zastávkou na Vrbatově boudě. Na Medvědíně jsme se svezli dolů synovým oblíbeným dopravním prostředkem - lanovkou.
Tento den už byl náladou proměnlivý - takto našeho syna známe spíš. Na některých úsecích se mu moc nechtělo, ale naštěstí byly nádherné výhledy, co to dost zachránily a pak taky úseky, kdy to šlo dobře. No a sladká odměna na Vrbatovce taky dobrá. Bylo vlastně dost zima, možná kolem 10 stupňů, ale pobavilo nás, že si syn chtěl zkusit máčet nohy ve vodopádech. No děti umí překvapit, to už víme. Tím že jsme mu to povolili, to byla nakonec jedna z milých a zábavných aktivit toho dne.
Celé bych to klidně zopakovala znova a nic bych na tom neměnila. Jediné, co by mohlo být nepříjemné, jsou potenciální další nocležníci na Petrovce. Na Labské jsme měli samostatný pokoj a spali jsme ve svých spacácích, takže tam to bylo v klidu. Převýšení je díky autobusu a lanovce minimální, na to, že jsme šli trasu v Krkonoších.
Perlička na závěr byla, že když jsem s dětmi čekala u dolní stanice lanovky, než muž přiveze z parkoviště auto, přišlo mi to nějaké dlouhé. Poté, co se konečně objevil, jsem se dozvěděla, že musel ještě jít na Policii řešit nějaké nedorozuměníčko s parkováním, naštěstí to bylo za celkem symbolickou pokutu... tak bacha, čtěte všechny cedule na parkovištích, i ze zadu parkovacích bud! :-)