Vnitřní pocity před náročnějšími cestami

Něco vám řeknu. O tom, jak to vypadá uvnitř mě, než se pustíme na nějaký větší výlet, který testuje moje hranice. Mohli byste mít totiž dojem, že to mám všechno na háku. A podle mě je dobré takové mýty bořit. Pokud se jedná o nějaký nestandardní výlet, který skrývá potenciálně trochu či více adrenalinu, někdy mi to dá docela zabrat zůstat v klidu.

V mé původní rodině máme tendence být spíše tenzní a úzkostní. Když se tedy jedná o nějaký výlet za hranicemi mé komfortní zóny, s ubývajícím časem do začátku výletu se občas objeví strachy. Někdy musím své obavy prodýchávat, ujišťovat sama sebe i být ujištěna okolím (hlavně mým mužem), že to zvládneme. Je to zvláštní, myslím, že spousta holek to má o hodně víc na háku a víc zadarmo. Že se prostě nebojí, nebo nebojí tolik jako já. Mám ale nějaký silný motor a puzení do těch akcí vstupovat, stále znova vyjíždět a hledat menší či větší dobrodružství. Pocity strachu se záludně (nebo naopak možná naštěstí) objevují až s blížícím se výletem, na začátku mám vždy u nápadu totální nadšení a nenapadá mě, že se to v průběhu příprav může stát výzvou.

Občas mi někdo řekne na základě našich výletů, že jsem odvážná. Já si to ale nemyslím. Myslím si naopak, že se bojím více než ostatní. Možná tedy odvážná jsem, ale z toho relativního hlediska, že se přehoupnu i přes mou startovací čáru, sníženou mým strachem. Mám od přírody zvýšený "warning system" v hlavě, který vymýšlí všechny možné alternativy, co by mohly nastat. Což je skvělé, myslím, že se umím díky tomu dobře sbalit a dobře se připravit. Někdy mu ale musím už dát stopku, abych se nepřipravila na až příliš mnoho variant. Taky je to samozřejmě jeden z faktorů, který můj strach posiluje. No a pak znáte to, ty hlasy v hlavě, které si vyplodíte sami, které vás dokážou taky pěkně "vybát". Na vnitřní rozpory a boje jsem mistr.

V tom, aby se pak akce opravdu stala, mi pomáhá opravdu silný vnitřní motor - mám neuvěřitelně velkou chuť bořit mentální hranice ve mně, případně ve společnosti. Když cítím sama v sobě, že to jde a že je to opravdu jen hranice mentální, mám tendenci do toho jít či to alespoň neustále zvažovat :). Neřekla bych, že jdu do něčeho po hlavě nebo že bych musela na sílu okolí něco dokazovat, spíš jsou to takové boje sama v sobě. A následná malá i velká vítězství, když se zadaří.

Na druhou stranu stoupající laskavost k sobě mě dovedla i k tomu, že pokud z toho mám přílišný strach, dovolím si z toho couvnout nebo upravit to tak, abych se cítila dobře či lépe. Je to někdy těžké odhadnout, kde je ta hranice, kdy je to ještě sebepřekonání (přinášející pak dvojnásobnou radost) a kdy už je to na můj systém prostě moc. Pro mě je to třeba typicky s přespáním nadivoko sama s dětmi. Po tom bych tak toužila, dělat to častěji, cítit se u toho free...ale už si začínám přiznávat, že když jsem sama, že se u toho teda vůbec free necítím. Neříkám, že už to dělat nikdy nebudu, na to mě to pořád moc láká :), ale minimálně si budu dávat pozor, až mě to napadne, jestli mi to za to stojí, nebo je lepší se někde ubytovat. Nevím, proč mám tendenci si pro sebe občas vymyslet něco na hraně. Asi abych si otestovala, jak to s těmi mentálními hranicemi vlastně mám :).

Takže závěrem - pokud jste z řad střelců, co se vůbec nebojí - docela vám závidím. A vy ostatní - pokud se bojíte, minimálně trochu je to normální. Přeju hodně síly k překonávání! A taky dobrý cit k nalezení laskavé hranice, která vám řekne, kde se máte překonat a kde to máte nechat plavat :).