Trpělivost při učení nové dovednosti…

Takže jaké to je, když vidíte, jak děti kolem vás něco umí, a to vaše to neumí? Je to "příjemňoučký" pocit? Děláte, že je vám to jedno, ale nějaké části vás to jedno není? Štve vás to? Naděláte s tím něco? Ne, ale kdybyste mohli, tak byste nadělali? :D

Ráda bych vám napsala, že se mne to netýká, ale kecala bych vám i sobě do kapsy… 

Je to pro mne někdy opravdu těžké. Těžké počkat, až dítě dozraje/dospěje/bude to chtít dělat/až mu nevim-co-přecvakne-v-hlavě. Ještě vyčkávat s vidinou toho, že se to možná vůbec stát nemusí a dítě danou věc prostě v životě chtít dělat nebude. Tentokrát je řeč o lyžování, ale vysypu vám z rukávu mnoho dalších oblastí… :D.

Myslím, že jsem docela tolerantní matka. Že když dítě nechce, tak nenutím. (Mně by se někdy z té frustrace snad i chtělo nutit! Ale přijde mi, že to fakt nejde. Nebo na to nemám povahu. Ale záleží taky na povaze dítěte. U toho staršího… to prostě fakt nemá cenu).

Tudíž jsem 3 roky po sobě nenápadně synovi nabízela v zimě lyžování. Pominu to, že jsem měla pocit, že toto roční období pro nás asi není a samotné oblékání už je výkon a taková otrava pro oba, že radši nepůjdeme ani bobovat… No, lyže byly pro syna fakt zajímavé, nejvíc asi mechanismus uchycování boty. Běda, jestli se postavil trochu z kopečka - pomóc, ono to jede, samó, tak to teda né… Byla to zábava na celých 5 minut.

Je fakt, že jsme díky tomu přesedlali na běžky. A ty syna bavily, protože ve strojové stopě si připadal jako vlak, a to nás zachránilo. A je fakt, že naše rodina jezdí zejména a hlavně na běžky. Přece jen jsem ale chtěla, ať syn tu dovednost sjezdování má, ať alespoň sjede kopec…když teda bude chtít, že.

Takže jsem vždy naivně vzala lyže, nabídla, a po chvilce jsme zase šli zpátky:-). Tak se to opakovalo několik zim a několik pokusů.

Letos v zimě na začátku února jsem podnikla další z mých typických naivních pokusů. Dokonce se povedl i bez očekávání… . A hle, nevím co zafungovalo, zda kamarádi okolo, věk, skvrna na slunci nebo konstelace Marsu – ale syn se chytl! Ve svých skoro 7mi letech se otevřelo "učící okno", jak tomu říkám, a chtěl znova a znova! Koukala jsem, jako puk. Ten večer jsem si před spaním asi 20x pustila video, jak splužil několik metrů svážku a postavil se znovu na jezdící pás.

O 3 týdny později od tohoto okamžiku už jezdíme na pomě a sjede obloučky modrou sjezdovku. Baví ho to! Já už jsem myslela, že to pro něj není! (Možná teda je pro něj atraktivnější jezdit těmi všemi vleky, kterými je odmalička fascinován…nebo alespoň stejně dobré, jako lyžovat. Ale pokud k tomu, aby mohl znovu jet na vleku, sjede sjezdovku, tak ať je to jak chce:) ).

Ale teď další pointa – víte co jeho sestra? Naučila se to zároveň s ním. A to je o 3 roky mladší! Umí to teď stejně oba dva. Takže já jsem si myslela, že syn bude, jako je teď dcerka. Ale ono ne :D. Vlastně mají víc takových oblastí, kde jsou na tom stejně… no důkaz, že každé dítě je originál, že.

Přijde mi ta víra, že se to fakt někdy stane, vlastně v něčem dost těžká disciplína. Zvlášť u syna, který je k těm novým věcem jaksi trochu…opatrný.

Teď, když už jsme pár "magických hranic" u věcí, u kterých jsem se cítila, že se nikdy nestanou, překonali, vidím, že to může být otázka času. Čekání na otevření "učícího okénka". A že i my nakonec někdy můžeme dělat s dětmi to a to. Je to někdy o nezměrné trpělivosti a víře. Ale taky o možnosti, že se okno vůbec otevřít nemusí… hm. Nepřijde vám to někdy trochu těžká disciplína?

P.S. myslíte, že na nás někdy čeká "otevřené okénko" v navýšení rychlosti na kole? Prosím prosím… :-)