Srovnám se s ostatními! Do latě.
Srovnávání. Já teda nevím, jak vám, ale mně se to stále děje. Já tady samozřejmě občas naznačuji, abyste to nedělali a snažím se tomu předcházet, třeba článkem supermatka. Podobných dalších "abystesinemysleližetojdehladce" mám v záloze hodně, nebojte. Stejně se snadno může stát, že si o mně něco myslíte, ale vůbec to nemusí být pravda. A pak se tou myšlenkou třeba ještě necháte ovlivnit, srovnáváte se s ní a podobně. A já dělám co? Někdy dělám to samý, kurnik! Čtu o mamkách, které se svými malými dětičkami přeběhnou 20 km denně a když vám tu napíšu, že vůbec nezávidím, nebude to pravda! To JÁ bych se tím chtěla chlubit :D.
Moje hlava pak dílo dokončí tím, že začne vytvářet pocit, že to tak mají všichni ostatní, jen já to mám tak a tak...a samozřejmě z toho vždycky vylezu jako chudinka, VELIKÁ chudinka :). Už jaksi nedomyslím, že to píše oněch pár, z těch dalších stovek, které to mají třeba podobně. Že o těch každodenních upocených 3 kilometrových výkonech se nepíše, ale když se někdy povede něco extra, k napsání to je.
Teď teda na mě po dlouhých měsících dolehla pravá "zakamnová" nálada - pěkně doma v teplíčku! Dlouho, předlouho jsem ji necítila. Teď můžu sedět doma v klidu a nikam mě to nepudí, dost si to užívám! (Jak dlouho mi to vydrží nevím, většinou to mívám pár týdnů). Ale během léta jsem puzení měla doma veliké a představte si, že jsem se pěkně přistihla. Při čem? Že jsem na základě obrázků výletů jiných chytala snadno pocit "já chci taky"! A záviděla jsem! Já? Vždyť jsme sjezdili, kor tento rok, desítky a desítky výletů, proč by mne tohle ještě mělo zvedat ze židle? Jenže někdy trochu nadzvedlo. Protože bychom mohli dát víc kilometrů, a víc destinací, a víc... .
Teď mě teda ze židle nic nezvedá , ale zase bude. Naštěstí mám tedy na výlety motor zakořeněný hluboko jinde, snad už v genech. Ale dokážu si představit, že nebýt toho, snad by mne to hnalo díky tomuto pocitu, abych ostatní "dohnala". Uf.
Nejen proto mám takový ambivalentní pocit k těm sociálním sítím (článek TU). Ta hrana, kdy je to ještě inspirace a kdy už to začíná být škodlivé vyvolanými nepříjemnými pocity, je velmi tenká A kromě toho, že si to pak zpětně racionalizuju, že je to jen obraz, který jsem si vytvořila v hlavě, jako obranu proti tomu vidím jediné - na socky tolik nelézt. Nebo tomu prostě tolik nevěřit, těm vyvolaným pocitům a těm obrázkům na netu (a stále dokola si to opakovat).
A jak to máte vy? Daří se vám držet si odstup? Doufám, že ve vás La VOLAvka vyVOLÁvá jen dobré pocity.
A kdyby ne, honem odsud pryč!
Inner peace for All
P.S. to je panečku reklama, co?
P.S.II ...a ty vlasy půjdou už brzy šmiknout!
