Sportovní nebo "sportovní" synátor?
Syn se škrábe na skálu a nadšeně volá, ať vyšplhám za ním. Nahoře je opravdu krásný rozhled. Chvilku se kocháme, když syn začne škemrat, ať vylezeme ještě na támhleten kopec, a ukáže na krásnou horu vlevo. Než se naděju, už je dole a navzdory již nachozeným kilometrům běží vesele po pěšině, sotva mu stačím...
...tak to bylo v mé hlavě, než se syn narodil :D. Nebo něco podobného. Když jsem byla těhotná a šli jsme s mužem na procházku, říkala jsem mu něco o budoucích výletech s tím drobečkem v břichu. A vedle mě zaznělo: "hele a co když ho to nebude bavit?" Nechápala jsem. Jak nebude bavit? Tahle varianta přece vůbec nemůže nastat, to bych nedala.
...
No. Takže. Neříkám, že býváme často doma, to bych fakt nedala. Sami vidíte, že pořád někde štrádujeme. Ale že máme doma sportovní outdoorové děťátko nadšené do pohybu venku, to vám teda taky neřeknu. Jó, pokud byste řekli kategorii "nadšený skládač lega s návody o 100 krocích", vyjekla bych hned, obě ruce nahoře, jak se budu urputně hlásit! Takového doma rozhodně jednoho máme! No a dcerka? Ta je ještě malá, ale ta ve mne křísí trochu pohřbené naděje, že bude alespoň ona, alespoň trochu, to outdoorové sportovní děťátko. Nu, už jsem se "smiřováním se" vycvičená od syna, tak ať si je případně čím chce, mně už je to jedno :D.
...takže výletujeme, ale že by to bylo bez velkých obětí a "zpocených prdelí", to napsat taky nemůžu. Já mám jen výhodu (nebo možná nevýhodu), že jsem ochotná si tu prdel zpotit fakt hodně, tak moc je to pro mne důležité. Potím prdel pro blaho synáčka samozřejmě, a abych měla aspoň POCIT, že výletujeme a pocit, že jsme na horách a pocit, že putujeme... a zároveň měla pocit, že to synáčka alespoň trochu baví, když už jsme se převalili přes tu obvyklou vlnu prvotního odporu z výletu. A tak tahám na každý výlet malou či velkou zábavu (inspirace zde), hraju s hůlkami na vlaky (zde) a do alelůja povídám o tom "jak jel Lukášek vlakem...". Teď už tím "vlakem" v těch vyprávěních začíná jezdit i dcerka... .
Mám pocit, že ve výsledku syn ty výlety bere a má je vlastně rád. Možná trochu svým způsobem, ale má. A já slevuju ze svých představ a nároků, vymýšlím varianty zkousnutelné pro oba, někdy zatnu zuby víc já a přizůsobím se jemu, někdy je řada zase na něm. Pravda, jeho tatínek to měl v dětství s láskou k procházkám podobně a teď v dospělosti je má rád (i když na level mé potřeby výletů se nedostal). Tak nezbývá než mít naději, že bude mít v dospělosti výlety syn také rád a že třeba bude i na ty v dětství rád vzpomínat (a nebo mi je aspoň promine :D ).
A vy? Máte akční dětičky?