Proč jsem s dětmi někdy takový soumar

Před dětmi jsem neuměla chodit pomalu. Prostě mě to unavovalo daleko víc, psychicky zmáhalo a vůbec nebavilo. Ne, že bych vyloženě metala, jen jsem prostě nesnášela loudání. A tak jsem dopředu "čula" problém, až se mi narodí děti. Musím říct, že se mě snažily připravit co nejvíc a dost se jim to dařilo - v těhotenství ten tah na pohyb velmi povolil, porod tělo rozvolnil, děti mě upoutaly tak, že jsem sportovat nechodila, tudíž svaly zmizely a k pocitu fyzické námahy stačilo daleko míň... Kojení mě taky udržovalo pod jakousi pokličkou rozvolnění a energetického úbytku, noční nespánky vyzývaly spíš k ploužení... a i tak mi to tempo připadalo a připadá občas hrozné!!!

Prostě na to nejsem stavěná. Za 5 let s dětmi jsem si na to nezvykla a už nemám na sebe požadavek, abych si zvykla. Přijímám to jako nezbytnou frustraci, se kterou teď nic nenadělám. Ono je té frustrace v mateřství z kategorie "stejně to nezměním" stejně víc, tak co :).

A co teprve teď, když už začínám mít trochu uvolněné ruce (rozuměj dcera už má 2 roky a vydrží i celý den sama), začínám sportovat a nekojím... No přesně tak obrovská frustrace mě nutí dělat až cirkusové kousky proto, abychom se trochu hýbli z místa! Mám pro to snad i nebeské vysvětlení, mně říkalo několik lidí, co umí číst data narození, že mám potřebu pohybu vyloženě napsanou ve hvězdách, že se prostě potřebuju hýbat z místa na místo a že mi to děla dobře. Takže já za to nemůžu :). Jen vypadá, že si to tam nenechal napsat i náš syn. Ale právě to mne asi vede ještě k většímu cirkusačení, aby i pro něj to bylo zábavné, či aspoň akceptovatelné. No jak tu vícekrát zmiňuji, snažíme se, aby byli spokojení všichni nebo aspoň občas někdo... :). Každopádně přiložená galerie to myslím vyjadřuje trefně. No nic, tak soumarství a frustracím v mateřství zdar!

P.S. Spící syn a spacák vedle něj je z výletu, kdy jsem byla už těhotná s dcerou a chtělo se mi přes den dost spát, zároveň jsem ale chtěla i na výlet. Když syn usnul, na chvilku jsem se taky natáhla. Nutno říct, že kolemjdoucí se hodně divili, nejdřív viděli jen zaparkovaný kočár v lese se spícím dítětem a mě na zemi neviděli... a když uviděli, úplně nevím, co si mysleli...