Máte doma hůlkomila?

Já jsem si turistické hůlky brávala před dětmi pouze, když jsme šli nějakou expedici natěžko v horách. Od té doby, co můj břišní "core" odešel po těhotenstvích a porodech na  dovolenou (doufám, že to má taky jen na 3 roky), si hůlky brávám, když nosím děti. Třeba i jen na Brdy. Docela záhy jsem však na výletech začala mít někoho, kdo mi hůlky bral - můj syn.

  Jeho viditelná láska k hůlkám začala již při putování do Santiaga, když měl rok a kousek. Jeden den na ně přišel a vůbec se jich nechtěl pustit. Jak dokládá fotka, ten den je nechtěl pustit ani na kojení, musela jsem ho nakojit s nimi :).

V té době ještě nechodil, respektive ťapal jen za ruku (a svůj první krok sám udělal  zrovinka v Santiagu, jak mu všichni po cestě předpovídali). Když ostatní poutníci odpočívali, my jsme měli šichtu s hůlkami. (Pro nás totiž přestávka na Caminu znamenala aktivitu synka, který se prospal, když jsme šli).

S hůlkami byl velmi urputný a vytrvalý a ač z videa vypadá, že by mohl určovat směr postupu a zvedání hůlek dospělák, opak je pravdou. Vodil si nás tam "de izquierda a derecha" (španělsky "zleva doprava"), jak se mu zachtělo.

Když se naučil chodit, žádný milovník chůze nebyl. Ovšem když mohl táhnout hůlky, najednou vyšvihl docela kus cesty. Pak jsem hůlky a nosítko kvůli těhotenstvím, diastázám atd. docela na dlouho odložila, ale když jsem je zase začala brát do terénu, synova láska se projevila znova. Myslela jsem si, tím spíš teď s dcerou, že hůlkami pomůžu mému tělu, které je již po více porodech. Ale syn, již starší, s nimi vynalezl novou aktivitu, kterou vždy, když hůlky uzří, vyžaduje. K nosítku je pořád docela brávám, ale hůlky plní víc animátorskou funkci pro syna, než že by držely moje tělo. Synáček totiž odjakživa m-i-l-u-j-e vlaky (případně metra, tramvaje a lanovky). Tudíž hůlky se místo opory stanou oji, spojovacími články vagónů nebo vytyčují stěny kabiny lanovky. Já držím hůlky na jednom konci a syn na druhém, vypadá to asi takhle (jaro, léto, podzim, zima...):

Je ale fakt, že syn u tohoto způsobu pochodu někdy vydrží dost dlouho, tudíž jsme se tímto způsobem dostali na nejrůznější místa. Sic bych se někdy o ty hůlky docela ráda opřela, ale když vidím že ťape a baví se, zatnu zuby a oželím případnou bolest zad za cenu toho, že se aspoň někam posuneme.

Když dcerka začala chodit, povýšil to ještě na vyšší úroveň. Dcera mohla do vagónu či lanovky nastupovat. Poprvé to nastalo v Apeninách v horách a to jsem měla chvilku i radost, že je mám takto pod kontrolou:

Bohužel se dcera netváří na tuto aktivitu tak zapáleně, jak její bratr. Jí to vydrželo stěží 5 minut, zato my jsme takto slezli doslova celou horu tam a zpátky, něco přes 2 hodiny jsme v kuse ťapali tímto způsobem. Takže až na to, že se syn chvíli rozčiloval, že měla sestra jet déle "v lanovce", hůlky se opravdu vyplatily a vyplácí.  Akorát výrobci asi netuší, že vyrábí teleskopické oje a ne turistickou pomůcku.