Nezměněné zápisky - Itálie - sama autem s miminkem

Po několikaměsíčním převalování Italské cesty v hlavě, uvažování o tom zda jet s mužem nebo kamarádkou a dalšími dětmi, po spoustě přemýšlení, dovolování si, uklidňování sebe i příbuzenstva, jsem se vydala sama se synem na cestu. Sama se 6ti-měsíčním miminkem 1200 km na jih do střední Itálie, k přátelům na farmu. A to syn žádný milovník auta nebyl, když nespal tak dost řval, ale při spánku se mohlo naštěstí něco najezdit... musím to zkusit!

Splnění snu.

Připadalo mi to jako cesta do hlubin Aniččiny duše, Labyrint světa a ráj srdce, alegorický a symbolický počin. Zkouška pevnosti a trpělivosti mne samotné, důvěra v mou intuici, miminko a život. Nelehké a přesto lákavé.

V neděli 16. září jsme se dali do pohybu, z Řevnic do Budějovic. Jaký to úlevný pocit konečně vyjet!!! Ode dne, kdy jsem zacítila silnou chuť "hned teď vyrazit i třeba sama" a dovolila jsem si to, uběhl asi měsíc. Měsíc, kdy se skládaly dohromady všechny potřebné věci a kdy jsem přemýšlela, jak to reálně uděláme. A kdy jsem tlumila velké nadšení a chuť vyrazit HNED. Poslední týden jsem balila a promýšlela všechno opravdu intenzivně, proto se najednou rozhostil obrovský klid a mír, jakmile jsme se vydali na cestu. Slíbila jsem sobě i synovi že pojedeme úplně v klídečku, podle jeho rytmů a potřeb a zastavíme kdykoliv, kdekoliv a na jak dlouho bude chtít. Opakovala jsem si dopředu afirmaci že se mi se synem cestuje dobře a jsem uvolněná, a ono se to začalo dít!

V pondělí 17. září jsme vyjeli z Budějovic směr Rakousko. U Dolního Dvořiště jsme měli první přestávku a mne znervóznil fakt, že čas na navigaci se vůbec nezkrátil tolik, kolik jsme zatím jeli času. Váhala jsem, zda mé odhady, kolik toho za den můžeme ujet, byly správné. Snažila jsem se to zajíst cukrem a nepomohlo to, navigace ukazovala pořád stejně :). S myšlenkou, že to musíme alespoň zkusit, jsme jeli dál. Naštěstí na krásných tříproudých dálnicích v Rakousku nikdo nebyl, užívala jsem si to a syn spal až k Salcburku! Tam už jsem věděla, že první metu, jezero Tüttensee v Německu, snadno dosáhneme. Krásné jezero, ve kterém jsme se svlažili a u jeho břehů jsme přespali nadivoko v autě.

V úterý 18. září byl od rána krásný den. Řekla jsem si, že když už si to mám užívat, uvařím si čaj na břehu jezera, dáme si v klidu snídani, vykoupeme se a pojedem. Dala jsem tedy syna pást koníčky na karimatce, jen ta země okolo byla trochu mokrá a tak už za chvilku byl po lokty i s pusou od bláta. když jsem se na chvíli otočila, byla najednou překlopená i miska s muesli kaší jak na karimatce, tak na synovi. Opravdu pohodová snídaně :) Nakonec jsem zvládla vše a všechny omýt, vše a všechny posbírat a vyjet. Uf. Cesta ten den vedla kouskem Německa, přes Rakousko, do Itálie. Cesty ovšem byly dvouproudé, a i dost kamionů, přes Rakousko rychlost 100 km/h. Dojeli jsme kousek před Brenner, kde jsme udělali dlouhou pauzu, oběd, benzín, pasení koníků. Přejeli jsme pak do Itálie a špatně odbočili z dálnice do centra Brixenu. Vzala jsem to jako znamení, že můžeme slevit z naší mety, protože další den je to jen kousek a nechtělo se mi v tu chvíli řídit dál. Myšlenka ve skrze pěkná a svobodná, jenže se ukázala později jako zrádná. Nejdřív jsme objížděli potenciální místa na spaní, co jsem si vyhledala už doma, ale moc se mi nezdály. Pak jsme přijeli na parkoviště ve městě, kde by to šlo, ale ideální ani pěkné to rozhodně nebylo. Bylo docela brzo a já jsem se nemohla rozhodnout, co se sebou, co s námi, začala mi Itálie připadat hodně dlouhá a na farmu ještě pořádně daleko a přitom už jsme přestávali být na dosah domovu. Opravdu se chci ponořit dál? A co teď budeme odpoledne dělat, kam se usídlit? Je ještě docela brzo. Jako na potvoru začíná poprchat a telefon má 5% baterie. Necítila jsem se tu ani dobře, ani bezpečně, ani svobodně. Byla jsem ochotna zaplatit kemp pro zlepšení situace, ale nenašla jsem ho. Po hodině přešlapování na místě mi došlo, že má syn před sebou ještě jeden spánek a že nám bude líp, když popojedem na jiné místo. Hned po vyjetí zácpa, pak déšť, kdy bylo špatně vidět, pak se vyhlídlé místo ukázalo na druhé straně dálnice a pak zavřený exit. Ten den se prostě lámal chleba. Nakonec jsem stejně dojela na místo, které bylo plánované od rána, akorát se zdržením a zbytečným popojížděním v Brixenu. Ještě že syn celou dobu spal! Měla jsem najet hned zpět na dálnici, dojela bych dřív a v pohodě! Ale třeba ne a asi neměla, když jsem to neudělala. Sloužilo to k uvědomění, pokoře a užívání si dní potom. Nakonec jsem v 6 večer dojela do kempu u Laghi di Lamar. Uf! Pěkně vyčerpaná!

Ráno ve středu 19. září jsem pochopila, proč jsme byli v kempu. Syn se pokakal do plíny takovým způsobem, že jsem byla ráda za koupelnu, vaničku a prací prášek. Při kakání do kyblíku si člověk rychle odvykne. Byl ale potom tak v klidu! Dala jsem si snídani v baru, s veškerým zázemím přichystala auto a jeli jsme asi 10 minut od kempu se podívat na jezera - Laghi di Lamar. Syn v autě usnul a po zaparkování spal dál - poprvé, kdy jsem neřídila a syn přesto spal. Odpočívala jsem pohledem na smaragdové jezírko - takový klid! Pak jsme se koupali, plácali na břehu a po obědě jseme se přesunuli na jeden zátah do Rola. Přespali jsme u Italské rodinky přes Couchsurfing, která měla pohostinnost vyloženě v krvi, ten samý den hostili ještě Švédy s o 3 týdny mladší dcerkou, než byl můj syn, a 3 letým synem. Cítila jsem se u nich uvolněně. Jelikož bylo asi 30°C, šli jsme se Švédy na zmrzlinu a večer jsme měli všichni pizzu. Krásně jsem se vyspala v posteli a tak jsme mohli další den pokračovat.

Ve čtvrtek 20. září jsem se ráno rozloučila se Švédskou rodinkou a vyrazili jsme na - podle navigace - nejdelší úsek naší cesty. Myslím ale, že časově nejdelší nebyl vzhledem k Brixenskému motání, protože začala tříproudá dálnice s malým provozem, a bylo tomu tak až do San Benedetta del Tronto! Dojeli jsme jen s jednou zastávkou, a zde jsem se setkala s Katiou a dětmi, neuvěřitelné, jupííí! Cítila jsem se jako při velkém vítězství, dosažení cíle, zvládli jsme to!!!

Na farmě jsme odpočívali, pomáhali s chodem farmy (s mými velmi omezenými možnostmi s dítětem), chodili na procházky a výlety do okolních hor (opět s mými velmi omezenými možnostmi s dítětem) a nejvíc ze všeho jsme byli v údivu, kde jsme se to ocitli a že jsme to zvládli!

Cesta zpátky mi přišla v něčem o hodně jednodušší, už jsem "to" měla ošahané, už jsem věděla, jak to asi vypadá, jaký má syn režim a co potřebuje, že se zpravidla do čtvrthodiny po zahlášení vždy nějaká benzínka či místo k zastavení objeví atd. Na cestu zpátky jsem i vzhledem k mým pocitům změnila taktiku z "užívání si a dosažení předem vytyčené mety" na "jet co to dá, dokud se syn nevzbudí a dojet tímto co nejdál". Zafungovalo to parádně, za 2,5 dne jsme byli zpět! Nutno říci, že mi pomohl malý provoz a krásné silnice a taky dlouhé spánky syna. V obou dnech jsme přejeli původně vytyčený cíl, ale jela jsem dál, i když jsem nevěděla, kde budeme nakonec spát. Základ byl, že jsem se cítila dobře a svěže na to jet dál. Takto to mělo být úplně původně, než jsem vyjela, ale pak jsem se necítila dobře z toliko neznámých, tak jsem si vytyčila cílové mety a tím se uklidnila. Nejvíc se mi osvědčilo udělat si pár bodů, kam můžeme dojet a kde přespat, ale když se na to cítím a syn pořád spí, dovolit si bod přejet dál a řešit kde budeme spát později.

Ve čtvrtek 4.října jsme tedy dojeli z farmy až k Benátkám! Tam mi paní v kempu po sdělení, že asi budeme spát v autě řekla, ať si jako maminka nadělím dárek a vezmu si na spaní mobilhome a já jsem jí poslechla. Díky tomu jsem byla uvolněná a v klidu a vyspala jsem se dobře na další den řízení. Mimochodem jsem viděla Benátky přes moře, ale ten superosvětlený ráj s velkoloděmi okolo mne tedy vůbec nelákal k navštívení.

V pátek 5. října jsem díky tomu přeplánovávala potenciální mety na delší vzdálenost. V půlce dne mi ale muž dal vědět, že kemp, kam jsem měla nejspíš namířeno, už je zavřený. V tu chvíli jsem moc nevěděla, co dělat a bojovala jsem takovou hodinku s nerozhodností, jestli zastavit brzo u kempu, o kterém vím, že je otevřen, nebo jet do neznáma dál. Při míjení té odbočky mi to začalo být jasné - jedu dál. V tu chvíli jsem se zase uklidnila a pokračovala ještě dlouhou dobu na sever. Nakonec jsem si zamluvila při druhém odpoledním pasení na odpočívadle hotel v Salzburku, od nás asi 20 minut jízdy. Vlastně oba dny vyšly na 2 dlouhá popojetí a při druhé přestávce jsem našla blízko ubytování a už jen prakticky přejela na místo noclehu.

V sobotu 6. října jsme s jedním zastavením doskočili v klidu až do Českých Budějovic. Jupí!!!