Ani v zimě jsem se nechtěla s nosícím a kojícím dítětem vzdát delších výletů. Přebalení v nejhorším tu chvilku v zimě vydrží (ale stejně se na trase často naplánuje hospoda, žejo :) ), nosit se dá pod nosící bundou a kojení jsem si taky vymyslela tak, abych byla v teple. U kojení jsem nejvíc řešila odhalení krku a hrudi...

Zejména na puťáky, ale i velké jednodenní výlety řeším, abychom měli s sebou co nejvíc zábavy a aby vážila co nejmíň. Protože syn není chodec od přírody, ale když se ponoří do nějakého příběhu, (někdy) jde a ani o tom neví.

Mně se osvědčilo mít několik variant podle toho, kolik věcí nesu a jak velké mám dítě. Když jsem měla malé miminko nosící se vepředu, bylo to jasné. Na záda jsem hodila batoh a šlo se. Když jsem ale začala nosit dítě na zádech, byla otázka, kam s věcmi.

Protože jsem se zúčastnila zimního krkonošského pobytu na chatě, ke které se nešlo dostat autem, potřebovala jsem s sebou opravdu co nejméně věcí. Měli jsme staré sáňky, ještě po mně. Byla na nich ohrádka, ale dcera v té době ještě neseděla.

Dokud je druhé dítě ještě alespoň trochu nosící a první dítě chce občas jezdit na odrážedle nebo šlapacím kole, je tu jako záchrana koloběžka!