1. - 5. den - Před Caminem

1. a 2. den, 29. a 30.5. 2019, Madrid

Dětské hřiště, druhý den výletu. Madrid plný zeleně, stínu pod platany, dětských hřišť. Luky mi pomáhá jen tak být (= zastavit se, na dětských hřištích), nikam nespěchat. Máme vytuněné pítko na cestu - láhev do které jsme narvali hadičku. Jsme plni očekávání, jak bude putování vypadat, jak to bude probíhat.

Let včera byl nad očekávání v pohodě, na letišti jsme zapluli až do odletu do dětského koutku, díky Lukášovi nás odbavili přednostně a vyhnuli jsme se neuvěřitelně dlouhé frontě. V letadle spinkal a našel si zábavu, jen při přistání chvíli plakal.

Den krásně vyšel, byli jsme oba (?tři) nadšení a spokojení. Dětská hřiště jsou fakt všude a tak si Luky může v klidu venku lézt. Přišli jsme na ubytování a něco se změnilo, začala jsem mít strach. Strach, jak to zvládneme, když bude moc horko a my se nebudeme mít kam schovat, když i večer a v noci budeme venku a tělo neschladne. Strach aby se Lukýno nepřehřál. A taky aby byl v pohodě zdravotně. Jak ven z těchto emocí? Odevzdat se, věřit. Poprosit svatého Jakuba.

3. den, 31.5. 2019, Madrid - Oviedo

Tak závěr včerejšího dne byl ještě těžší, než se zdálo. Večer jsem uspala Lukáše, který nebyl předtím už nijak naladěný, a poté jsme zjistili, že vlak, kterým chceme jet další den, už je vyprodaný. Přemýšlení, co dál, komunikace s couchsurferem, hledání spojů, nemožnost koupit ani jiný vlak online, volání na Španělské dráhy.

Dnes jsme tedy vyrazili rovnou na nádraží doufajíc, že budou mít pro nás alespoň poslední zbylý vlak, co přijede 22:44 do Ovieda. (To jsme předtím přemýšleli, jestli nebude pozdě v půl 7...). Naštěstí Couchsurfer je superochotný a odveze nás pak dom.

Náladu v týmu se snažíme držet, ač oba prožíváme stres a vlnu dolů. Luky je dopoledne dost nespokojený, přemýšlíme, jestli nemá teplotu a má nějaké pupínky. V metru se mu nelíbí, fronta na nádraží taky ne. Po zmatcích alespoň dostaneme jízdenku a jdeme na půl dne do blízkého parku, než to pojede. Na nádraží Ondra tipnul další poutníky. Vůbec nechápeme, co mají za výzvu, když jdou bez dítěte a s tak malými batůžky! V parku se dáváme dohromady, i náš morál. Luky spí 20 minut, během kterých stihneme pustit si meditaci, pomáhá. Přemýšlíme, jestli jsme si nevybrali moc velké sousto, ale uklidňujeme se, že na každém putování jsou těžké situace.

V parku jsou naštěstí dětská hřiště a Luky je na nich rád, tak má alespoň chvíli flow a Ondra si schrupne. Uf!!! Hlavně aby byl Luky zdravý a v pohodě, snad se nám to začne zase hezky skládat! Je velké vedro, ale když je člověk ve stínu a moc se nehýbe, dá se to docela v klidu přečkat.

Moje nervová soustava je pocuchaná a reaguje neadekvátně na situace, hned ji něco rozruší. Chci se přepnout do putovacího režimu, a přijímat to co přichází s klidem...

Na dětská hřiště ve Španělsku chodí skoro jen tatínci! Když tam přijde děťátko, je Luky šťastný a pozoruje nebo interaguje. Vytáhli jsme bublifuk přivezený z Prahy, abychom Lukyho potěšili a půlka se hned na začátek vylila. Hm. Naštěstí něco zbylo a Lukáš byl z bublin u vytržení. Tak nevím, jestli náš report ze Španělska nebude o tom, co se dělá na dětských hřištích :).

Ve vlaku po hodině ustavičné práce s krabicí od pizzy, zavíracími dveřmi, pouzdrem na brýle, sluchátky, rantlem u okýnka, kufry a mobilem Luky usíná tvrdým spánkem. Uuuuuf, chvíle klidu a my v klidu. Jo! Na zítra si přeju vnitřní klid, už jsem to říkala? Vlak pojede 4,5 hodiny...

Haha, tak poslední 2 hodiny ve vlaku byly peklo, Luky řval a nechtěl ani prso. Cože, ani prso? Tak to už fakt nevím! Nakonec 20 minut před výstupem konečně usnul. Dokonce jsme ho zvládli dát spícího do nosítka. Hop do tmy z vlaku. Jen tak mimochodem se ptám pána, co nám ukazuje kudy ven, zda to je Oviedo. Ne, to není Oviedo. Cože? Utíkáme pár desítek metrů znovu k vlaku, který sice ještě stojí ale už se rozjíždí pryč bez nás...ve třičtvrtě na 11 jsme v nějaké díře 20 km od Ovieda...uuuuf. Místní viděli naše počínání a rozjíždí to za nás, mezitím co telefonuju tu "skvělou zprávu" couchsurferovi, který na nás v Oviedu čeká, kombinují čas, vlak, kupují jizdenku a vysvětlují a gestikulují, že jede za 10 minut courák, co nás tam dohópne. Byla to pravda, takže v půl 12 v noci nastupujeme ke couchsurferovi do auta. Musela už jsem se tomu smát, to nevymyslíš, to není ani pravda. Ještě že ten vtipný závěr Luky celý zaspal!!! Hop do té měkké postele! Joooo!

4. den, 1.6. 2019, Aviléz a Luanco

Noc byla krátká, ale super, spali jsme. Klidný den, jupí! Snídaně s couchsurferem Julianem. Vyzvednutí Very, jeho dcerky, hodili nás 20 min do Luanca, městečko na pobřeží, oceán, výhledy, hory na pobřeží, skály, krása!!! Zanechali nás tam. Klídééék, jupí! Na pláži s Lukýnem, dovádění ve studené vodě. Trochu jsme nevěděli, jak se to dělá, s našim prvním dítětem poprvé u móře... ale brzdila jsem přemýšlení o tomto a snažila jsem si to užít. Vycepovaná českým smýšlením - honem krémík na celé tělo, chvilku na sluníčku a pak rychle pryč... . Uklidnil mne pohled na další svlečené španělské děti na slunku, i neopálené, které byly evidentně úplně v pohodě :). Oběd v trávě u kostelíka, Luky se popelil okolo a spousta kolemjdoucích Španělů na něj dělalo ťuťuňuňu. Je to fakt jiná prodětská kultura tady.

Na rozdíl od předchozích dnů v pohodě usnul v nosítku. Po koupi zmrzliny jsme se vrátili zpět do Avilez a já jsem si dala zasloužených 20, zatímco se kluci procházeli. Pak společná procházka po krásném centru, nákupy, doma véča, pohodička. Julian stále není doma. Vtipné je, že bydlí na jedné větvi camina, prochází přímo jeho ulicí. Takže už jsme potkali poutníky.

Taky jsme konzultovali pupínky s naší Mudr a vyhodnotili jsme, že jsou v pohodě, neštovice to nebudou. All right!

5. den 2.6. 2019, Aviléz - drakiáda a klášter

Krásné poklidné ráno, jedeme s Julianem na výlet! Zastávka s dechberoucím výhledem na moře a hory, milí Španělé na vyhlídce, čekání na jeho dceru Veru. Přesun na pláž, dobrodružný výlet podél pobřeží i s jeho kamarády - rodinkou a pak dobrý oběd u jejich karavanu, zatímco Lukáš spal uvnitř na posteli Jo! Chvíle neklidu Lukáše při přesunu autem ke klášteru pominula. U kláštera si projdeme jeskyni, posvátný pramen a strávíme nějaký čas na jeho nádvoří. Jedeme domů i s Verou, Julian nám zastaví před jeho domem a jde na noc do práce. Ideal den, fakt jsme si to užili!